TRÉNINK S COOKIE JE V PLNÉM PROUDU, CHCI SE TEDY PODĚLIT O TO CO A PROČ DĚLÁM

Naučit se něco je mnohem jednodušší než se něco přeučovat. Proto je povětšinou pro lidi co mají prvního pejska mnohem snadnější pochopit principy pozitivní motivace, než pro lidi, kteří již X let používají fyzické a slovní korekce. Spíš budete o pozitivní motivaci přesvědčovat agiliťáka, než někoho kdo cvičí IPO. Toto není útok proti nikomu. Mimo jiné jde o to, že IPO (či podobné sporty) mají delší tradici. Tím pádem, jsou některé názory více zakořeněné. Jde právě o těch X let. Situace u koní je ještě mnohem mnohem horší. Systém tréninku koní je prastarý. Sahá velmi hluboko do lidské historie. V těch dobách nebylo příliš prostoru pro nějaké pozitivní pokusy. Šlo o přežití.  Mám ale pocit, že v lidech stále přetrvává názor, že koně jsou tu od toho, aby nám sloužili. Na internetu lze najít spoustu videí, které vás budou nabádat, abyste se nechovali ke koni jako ke psovi. Kůň se má přece cvičit úplně jinak. Já si ale pokládám otázku proč? Pokud jsou principy pozitivní motivace platné na vše živé (jak ostatně Baileyovi s naprostou jistotou dokázali), proč by měl člověk přistupovat ke koni rozdílně? Samozřejmě si nevezmu koně do obyváku a asi po něm ani nebudu chtít zákusy na rukáv. Mám na mysli základní pravidla výchovy a výcviku s přihlédnutím k využití daného zvířete. Na druhou stranu jsem na internetu našla i pár videí a odkazů na lidi, kteří se snaží (a někteří opravdu úspěšně) o pozitivní motivaci i u koní. Bohužel všichni co jsem našla, sídlí až za oceánem. Často si kladu otázky „proč“. Ptám se tedy - proč by mě měl kůň poslouchat? Jsou různé  možnosti - buď se bude bát trestu (výcvik metodou  bič, nebo cukr a bič), nebo si bude přát, abychom mu už dali konečně pokoj (výcvik na základě negativní odměny), nebo nás bude poslouchat, protože bude CHTÍT. Proč bude kůň chtít? Protože pro něj bude mít dané chování hodnotu. Proč? Protože bude dané chování odměňováno pozitivní odměnou. To znamená, že po provedeném chování dostane něco po čem opravdu touží (pamlsek, podrbání, pochvala…). Nepleťte si ale pozitivní motivaci s luringem. Jde o transfer hodnot. Jak se liší cvičení na základě pozitivní a negativní odměny? Při použití negativní odměny, kůň provede to co má, protože musí, aby zastavil diskomfort vyvolaný trenérem. Nikdy vám ale nebude chování nabízet. Výcvik tedy nakonec půjde pomalu. Navíc, podle mě, pokud člověk koně do něčeho nutí, nejedná se o přátelství.   Při použití pozitivní odměny má kůň možnost volby. Protože je ale trenér chytřejší než kůň, vytvoří podmínky tak, aby kůň dostal odměnu jen tehdy, rozhodne-li se správně. Tím je postupně tvarován, aby vykazoval vždy žádoucí chování. Kůň následně chování sám nabízí, umí se učit ze svých chyb a tím se stává nácvik dalších a dalších požadovaných cviků, triků a chování velmi rychlým. Kromě toho může trenér vybudovat i perfektní kontrolu. Důležitá je právě možnost volby. Při výcviku lze použít v omezené míře i negativní trest – tzn. že trenér zvířeti vezme něco co chce. Natural horsemanship je podle mě založen právě na negativní odměně. Myslím, že  v podání některých lidí i na pozitivním trestu. Když koně budete „honit“ v kruhovce (i když u toho budete sebe milejší), co bude kůň v dané chvíli cítit? Co je vlastně cílem? Přesvědčit koně, že se nám musí poddat? Že jsme silnější než on? Jestli-že srovnám koně a psy, pak musím říct, že koně zlomíte mnohem rychleji. Kůň se zpravidla raději velmi rychle poddá. To souvisí jednak s tím, že jde  o býložravce (ne tedy predátora), za druhé s tím, že v konečném důsledku na koně nepůsobí tolik rušivých vlivů z okolí jako na psa. Tím pádem tedy dostává z okolí mnohem méně odměn. Kůň bude těžko honit srny, zajímat se o motýli (pokud se jich nebude bát), stopovat zajíce, honit auta … touha sociálního kontaktu s lidmi nebo jinými zvířaty je zpravidla také velmi slabá.  Po čem tedy kůň touží? Chce své stádo, klid, pastvu a další jídlo. Pokud tedy dostaneme tyto faktory pod kontrolu, bude nás kůň poslouchat všude. To co jsem napsala neznamená, že nevím, že se kůň může bát traktoru, motorky, defacto čehokoliv. To je ale už věc strachu, ne touhy po něčem. Já se tedy vydávám s Cookie svou vlastní cestou. Nápomocí mi jsou jen zkušenosti získané z výcviku psů (hlavně knihy Dont Shoot Your Dog od Karen Pryor, Shaping Success od Susan Garrett) a dále kniha od Alexanry Kurland Clicker Training for Your Horse. Své tréninky chci zapisovat, abych se později mohla poučit ze svých chyb. A třeba to bude k nápomoci i jiným koňským zastáncům pozitivní motivace. Hlavním aktérem je Cookie, WPB, nyní dvou a půl letá koňská slečna. Aby si někdo nemyslel, že jsem blázen, nějaké zkušenosti s koňmi mám, ve světě těchto krásných zvířat se pohybuji již dlouho. Takže nejde o hocus pokus, vím co dělám – mám plán, určité zkušenosti a znalosti koňského chování. Jedna z věcí, které po Cookie chci, je kontrola. Naše pravidla jsou taková, že pokud uvidí jídlo, nestává se z ní divoška. Když jdu ráno krmit musli a položím kybl na zem, nesmí se na něj vrhnout. Stojí tedy bokem a odklání hlavu od kýble. Teprve na můj povel „vem“, začne jíst. Také není dovoleno napadat jiné koně. Jak jsem to učila? Tak prvně bez dalších koní kolem. Měla jsem kýbl, položila jej na zem, pokud chtěla začít jíst, kýbl jsem jí bez řečí odebrala. Cookie je něžná duše. Pokud by byla divoká a jídla by se po odebrání dožadovala tak, že by mi byla nebezpečná, stála bych s kýblem za ohradníkem. Hra pokračoval tak dlouho, až to Cookie vzdala a nechala kýbl kýblem, pak přišel povel „vem“ a pochvala. Až to Cookie uměla, pustila jsem k ní i Taru (Tara je ve stádě pod ní, nikdy by ji tedy od kýble nezaháněla). Cookie když viděla kýbl a Taru, snažila se konkurenci nemile zahnat. Pouze dvakrát J. Proč? Protože potom její kýbl dostala ihned Tara a Cookie utřela nos. Pochopila – budu –li zahánět Taru, kýbl dostane ona. Teď tedy mohu vstoupit se dvěma kýbli, obě koňské holky se chovají vzorně a na čekají na povel „vem“. Źádné šarvátky. Kromě kontroly, přenáším hodnotu musli na sebe. Vždy se přenáší hodnota toho, co následuje na věc předchozí. Tím, že si musli vezmou až na můj pokyn, tedy přenáším hodnotu musli na spolupráci se mnou. Obě jsou opravdu kamarádky, rádi pojídají seno z jedné hromádky. Dále jsem musela Cookie naučit brát si pamlsky bezpečně, bez toho, aby mě mohla kousnout. Opět, Cookie je duše nezkažená, pokud by měla již nějaký zlozvyk, musela bych použít ochranou rukavici. Hra spočívala v tomto – vezmeš si pamlsek jemně, dostaneš jej, pohrneš se k ruce příliš prudce, budeš se rozčilovat, budeš nepozorná – ruka ti pamlsek nevydá. Cookie si bere pamlsky opatrně. Kdykoliv bych měla pocit, že nedává pozor na mé ruce, nic by nedostala. Další co učím, je přivolání. Začala jsem tak, že jsem v blízkosti Cookie zavolala „Cookie“, jakmile jen otočila hlavu za mnou, dostala pamlsek. Později si spojila vyslovení svého jména s tím, že má dojít. Začala jsem ji tedy volat někdy i od sena, od kýble s musli….pokud neposlechla, byla na nějakou chvíli od jídla odvedena. Pochopitelně cvičím s rozumem! Ne, že bych ji od jídla pořád rušila, nechci aby měla chudák neurózu!¨ S tímto souvisí další hra. Abyste mohli koně odvést, musí se nechat chytit za ohlávku J. Hrajeme tedy koňskou variantu hry „colar grab game“. Chytnu ohlávku a hned prokrmím. Protože maminka je A1/1 a Cookie je ještě vlastně dítě, musela jsem začít hodně pomalými pohyby. Teď už mohu ohlávku chytnout opravdu prudce. Toto chování již má pro Cookie hodnotu. Absolutně se neleká. Ano, s lekáním si taky musím trochu vyhrát. Chci potlačit její instinkt – pokud se lekneš prchej! Takže se jí snažím „děsit“, pochopitelně od malé intenzity ke větší. Kdykoliv Cookie zvládne po podnětu zůstat stát na místě – odměna. Pokud poskočí, uskočí apod. – nic. Nyní zůstane z 90% stát na místě jako přikovaná, i když se lekne. Odměna totiž tvoří chování, místo toho, aby poslechla přírodu a jančila, převáží chování vybudované. Od začátku jsem ji krmila, pokud byla v mé blízkosti (ale nenarušovala můj osobní prostor!). Naučit ji mě následovat tedy nebylo tak těžké. Zatím jen v kroku a klusu, na cválání nyní nejsou podmínky. Cvičíme také „zůstaň“. Princip je opět jednoduchý – zůstane stát = odměna, pohne –li byť jen jednou nohou = žádná odměna. Odejde-li vrátím ji na původní místo. Už nám to docela jde. Také chci, aby reagovala na sebemenší pobídky, cvičíme tedy ustupovat zádí, předkem, couvat, trénujeme ohyb krku do stran i dolů. Zvedá nohy, nechá si na sebe dát deku (ale předmětů se stále bojí). Ze triků trénujeme následující (vše samozřejmě shapingem): Dvě nohy na bedničku plus točení zádí dokola (to už by nám šlo J ) Nose tuch na tenisák na tyčce Shodit kužel (nebo více kuželů) nosem Nosem koulet balón Zvedat střídavě pravou a levou přední nohu do výšky Zvedat střídavě pravou a levou nohu s natažením Zkoušíme nacvičit uchopování předmětů (dnes už poprvé do předmětu kousla!)   Chyby co jsem zatím udělala: málo jsem odměňovala klidové fáze, nabízela tedy příliš, což nebylo žádoucí  (napraveno) 2) mladému koni dávat time out ne na ohlávce ale na vodítku (napraveno) 3) při chůzi u nohy odměňována příliš často, když se loudala (protože jsem se bála, aby drive příliš nepřerostl únosnou mez), je třeba lépe zvolit rovnováhu mezi drivem a kontrolou (napraveno)   Pro tentokrát jsem napsala až až. Další článek až pokročíme.

Video s Cookie po necelých třech měsících tréninku.

 

po půl roce