ETC

 O víkendu jsem dostala do rukou PPČ a přečetla jsem článek o ETS (Early Take Off Syndrom). Musím nesouhlasit. Dokud nebude provedena řádná vědecká studie, nemůže nikdo tvrdit nic s určitostí a už vůbec by nikdo neměl uvažovat o dědičném onemocnění! Rozsudek genetické zátěže je prostě konečná. Velmi závažné nařčení s velmi vážnými důsledky.

Dle mého názoru, pes trpící tak vážnou poruchou, jak je popisováno při ETS, by musel vykazovat nejenom problémy při překonávání dalších překážek agility,  ale spíše i v běžném životě vůbec.

Když jsem četla popis ETS okamžitě mi myslí proběhly slova Susan Salo. Na svém DVD Jumping Foundation popisuje psy, kteří mají  problém najít bod odrazu. Ne proto, že by neviděli, ale proto, že je to nikdo nenaučil!!!! Naprosto přesně sedí i vývoj problému – zpočátku si handler možná ani ničeho nevšimne. Pro spoustu lidí totiž znamená  dobrý skok = tyčka zůstává na svém  místě, špatný skok = tyčka padá. Jenže tak tomu není. Skok je komplexní děj, sestává z několika fází a je ovlivněn spoustou faktorů. Pes neznající bod odrazu skáče od počátku špatně. I když třeba tyčka zůstává na svém místě. Každý skok představuje pro psa zklamání. Čím více se s takovým psem trénuje agility (bez vyřešení tohoto problému), tím více se situace zhoršuje. Pes si věří méně a méně. Až právě nastane situace, kdy pes buď „odměřujě“, nebo při skoku mrští sám sebou přímo do skoku. Popřípadě kombinace obojího. Některé skoky mohou být povedenější, jiné méně, další katastrofální. Dalším a dalším tréninkem se situace vyhrotí. Je to jako když si nejste jistí při jízdě na koni a nemáte nikoho, kdo by vám pomohl. Zpočátku by si na vás koňák-laik ani ničeho nevšimnul. Pak nastane první pád. Vaše nejistota se zvýší. Další a další pády, které mají příčinu hlavně ve vaší nejistotě, mohou vést až k tomu, že přestanete jezdit úplně. Podobně to funguje u psů se špatnou skokovou technikou.

Psi mohou vykázat zlepšení techniky skoku u dvojskoků, zdí či plných překážek. Nesouvisí to ale s poruchou zraku. Tyto překážky pomáhají psům lépe najít bod odrazu. Logicky se problém projeví hlavně na rovinkách.  Ty jsou na techniku skoku mnohem náročnější – pes musí umět všechny  komponenty skoku. Při skákání šikmo (třeba V-set), nemá pes takovou rychlost, odpadá faktor pochopení  vzdálenosti, pes nemusí mít  focus na překážky a s nalezením bodu odrazu může pomoci psovod.

Jsou psi, kterým byl dán do vínku větší talent pro skákání a samozřejmě, aby byl svět v rovnováze, narodí se i psi méně talentovaní. Je na trenérovi, aby případný deficit talentu dohnal správným tréninkem. A jen tak mimochodem, ještě jsem nepotkala psa, který by skákal opravdu korektně bez jakéhokoliv tréninku.

Nejde jen o správný nácvik skoku (podle mě naprosto nejlepší je metodika Susan Salo, která umožní psovi, aby se naučil ty nejdůležitější součásti skoku – sledovat dráhu, rozpoznat a rozumět vzdálenosti, najít bod odrazu, přenést váhu, zvolit úhel odrazu, „správný skok“ (u skoku rovně hlava dolů, záda jako luk, nohy vedle sebe, u skoku do zatáčky musí „jít“ prvně hlava a pak tělo), dopad. Tuto metodiku ještě vylepšila, ve smyslu aplikovatelnosti pro závody agility, Susan Garrett. Jenže samotná skoková technika ještě není vše. Pes by měl umět dokonale ovládat své tělo (opičí dráha, triky na protahování, na rovnováhu, ohebnost psa…), být fyzicky i psychicky fit. A navíc, pes by měl jako motor používat zadní nohy. Většina psů má však tendence „táhnout“ pohyb na parkúru předkem. Vše se dá naučit.

Roli hraje pochopitelně i správný handling. Ale i ten nejlepší psovod nenadělá nic se psem, který má problém se skokem jako takovým!!!!!!!

Kdo chápe problematiku techniky skoku, ten by NIKDY svého psa netrestal za shozenou laťku!!!!!!!!!!!!!

Osobně nevěřím na ETS. Nepopírám ale existenci psů, kteří mají problém s nalezením bodu odrazu nebo jinou komponentou skoku. Podle mě jde ale o problém ve výcviku, ne v genetice. Jistě, že mohou psi, patřící k jedné genetické linii, vykazovat podobné problémy spojené ať již s povahou nebo se stavbou těla.

Je příliš jednoduché svést vše na genetiku. Je také jednoduché kupovat si další a další psy, pokud ten stávající  vykazuje nějaké problémy. Pes by však neměl být spotřebním zbožím. Jednou si prostě daného psa pořídím a je můj. I se svými nešvary a problémy. Jsem si jistá, že by spousta trenéru odsoudila a odšoupla stranou Kikinku už v počátku tréninku, při prvních větších komplikacích.  A udělali by obrovskou chybu J .

Existují psi, kteří jsou na agility prostě geniální a i v rukou dost neschopného trenéra vyhrávají. Jenže najít takového psa znamená střídat spousty psů. Psi nejsou ponožky. Jsou to živé bytosti a zaslouží si, aby si je pořizovali lidé z lásky, nikoliv pro poháry.