KANADA

Nikdy jsem nemyslela, že bych kdy v životě sedla do letadla. Už od útlého dětství nemám v nic, co se nějakým způsobem odlepí od země důvěru. Vlastně nemám ráda ani kolotoče, houpačky a další hrůzné věci – to ne kvůli strachu, ale kvůli tomu, že je mi na těchto strojích okamžitě špatně. I jízda autem pro mě představovala utrpení, nyní zvládám sedět vepředu. Autobus jsem jakž takž snášela, když jsem pravidelně jezdila na gymnázium do Znojma. Nyní, bez tréninku, je mi zle po pár metrech…

 

Ať si statistiky říkají co chtějí, letadlo není pro mě. Jenže…když mě pozvala Susan Garrett k sobě domů do Kanady, lodí by to bylo moc dlouhé (navíc je mi špatně i na lodi), a dálnice do Kanady nevede. Takže jsem nechtěla. Jenže Susan Garrett umí cvičit i lidi – když mi kromě jiného slíbila i možnost účastnit se semináře se Susan Salo, nakonec jsem prostě kývla. Obě Susan jednou ranou, to se prostě nedá odmítnout!

To bylo v červenci. Ihned jsem zjistila, že Krťa nebude moct být se mnou „nahoře“. Ouvej ouvej. Začala jsem tedy pilovat „crate games“ jak jen to šlo. Kdybych to jen bývala dříve tak  neflákala…Měla jsem dva měsíce na to, zvednout hodnotu kenelky (Kiki zvládala být zavřená v autě nebo doma, ale jinde to byla tak trochu tragédie) a nakonec jsem naštěstí úkol splnila. Krtek zvládla cestu na jedničku, dokonce si ani neroztrhala polštářek! (To dělá, když v kleci stresuje). Ani nebyla žíznivá (to dělá, když v kleci řve).

Když si tak vzpomenu na své stáže během studia, vybavují se mi nešťastní doktoři (zejména ortopedi), kterým jejich úspěšná díla (myslím tím operace zlomených kostí) zhatili majitelé neschopni poskytnout svému miláčkovi správnou pooperační péči. Sedovat psa při každém převazu není pro živý organismus zrovna to nejlepší. Doteď vidím před sebou ubohého yorkšírka s externím fixátorem, který si v půlce rekonvalescence zlomil nožičku podruhé, protože prostě skočil z gauče. Nikdy nevíte,  zda si ten váš čtyřnohý nešťastník náhodou  nezlomí nohu. Pak už je trochu pozdě naučit jej být v klidu v kleci. A kdo z nás má možnost zajistit pejskovi 24 hodinový dozor po několik týdnů? Prostě – „crate games“ se v životě  hodí. A při správném postupu rozhodně nejde o týrání zvířátek. Game znamená hra, doslova a do písmene.

Ale zpátky k naší cestě. Kvůli pejskům jsme letěli z Frankfurtu, abychom nemuseli nikde přestupovat. Také jsme dle rady Susan G. vybrali leteckou společnost, která se o psy stará velmi zodpovědně. Potěšila nás speciální přepážka pro psy, kde nás odbavili bez čekání.

Letadlo mělo čtyři motory, což mě uklidnilo. Říkala jsem si, že přece když jeden vynechá, tak je ještě šance na přistání. Ano, toto je k smíchu.

Start byl v pohodě, při stoupání mi bylo špatně jen trošinku, samotný let byl bez problémů. Číst jsem nemohla, to mi bylo zle, ale na televizi jsem se dívat mohla. Každý měl svoji vlastní se spoustou různých filmů. Jídlo se také podávalo dobré.  Letadlo nevypadalo, že by chtělo padat. Čtyři motory jsou prostě čtyři motory. Mou náladu a celkový stav ovšem zkazilo přistání. Byť bylo krásné počasí, dvacet minut jsme se kývaly jako na horské dráze. Carlo už je letecky velmi zkušený a říkal, že tak moc to ještě nikdy nehoupalo. No, nebyla čas se bát. Carlo byl nachystaný s papírovým pytlíkem, já se soustředila jen na to abych nenaplnila jeho obsah a pán po mé pravici se ode mne odtáhnul jak nejdál to šlo a asi se celou dobu modlil…Bylo to trochu jako scéna z filmu Mr. Beana. Nakonec jsem byla moc šikovná a pytlík zůstal nedotčen. Pak nás ale čekalo ještě dlouho dlouhé odbavení. Nakonec zvládla Kiki let mnohem lépe než já. Didi byla také v pohodě, ale od ní jsme ani nic jiného nečekali.

Stanout na jiném kontinentu bylo skvělé. Úplně jiný svět. Silnice vedou zásadně rovně. Mapa silnic vypadá jako mřížka. Vše je tu monstrózní – obří auta, obří dálnice, obří mrakodrapy…Kamiony tu nemají jako u nás (ty s tím plochým předkem), ale pořádné trucky, které jsou neuvěřitelně velké. Centrum Toronta je skleněné město – skleněné mrakodrapy kam jen oko dohlédne.  A také moře veverek a kanadských hus.

Susan Garrett (a její manžel John) byli tak laskaví, že nás hostili ve svém domě – obřím domě pochopitelně. S obřím pozemkem a krásnou halou na cvičení. Navíc nám půjčili i své auto, takže jsme (Carlo, Michaela – naše italská kamarádka českého původu a já) mohli navštívit Toronto, Niagarské vodopády a také jeden blízký přírodní park.

V Torontu nás při parkování překvapil černoch, kterému jsme platili parkovné. Začal s námi mluvit plynně Italsky!!! Slyšel totiž jak se baví Carlo s Maichelou. Byl z Etiopie, kde se mluví italsky.

Využili jsme jízdy vyhlídkovým autobusem. Prostě jsem to nemohla těm dvěma zkazit. Protože jsme ale seděli nahoře (kde nebyla střecha) a vepředu moc špatně mi nebylo, a prohlídku města jsem si užila také.

V Kanadě byl pro mě ornitologický ráj – úplně jiné ptačí druhy než u nás. Třeba nádherný Blue Jay, Red Cardinal nebo již zmíněné kanadské husy (které místní moc nemilují, protože jsou chráněné a kde se usadí, přiletí stovky kamarádek a pak je trávník plný jejich trusu). Udělala jsem si radost a koupila jsem si nádhernou knihu (Carlo dal přednost tričku).

Všude jsme při placení vzbuzovali trochu rozruch. Kanadské dolary  se totiž nikdy nepromění v bezcenný kus papíru. A nám Carlův táta dal na cestu dolary, které mu zůstaly z doby, kdy v Kanadě nějakou dobu pracoval. To bylo před třiceti lety!!! Byli jsme s nimi trochu jako atrakce. Když  jsme platili v jednou supermarketu, byla pětidolarovka starší než slečna za pokladnou. Protože si nebyla jistá, co to vlastně drží v ruce, zavolala raději svoji vedoucí. Jenže než ta přišla, pán stojící za námi se o tu starou pětidolarovku málem „popral“, rychle ji vyměnil za novou.

Když jsme u obchodů – lidé v Kanadě jsou moc milí, všude se vás ptají jak se máte a usmívají se na vás. John nás vzal jednou na snídani do „Eggs and I“. Byla to paráda. Úplně jak to zná člověk z kina. Servírka jako by vyskočila z plátna. A kafe kdo co vypije (bohužel nic pro mě). A snídaně? Pro mě obří farmářská omeleta a pro Carla neskutečný nášup lívanců s malinami.

Od Susan jsem zase okoukala jak se dá nachystat zdravá snídaně tak, aby mi i chutnala.

Nikdy jsem se nezajímala o americký fotbal. Ale v Kanadě mě docela chytnul – NFL na super obří obrazovce a k tomu kanadské pivko – krásný kanadský večer s Johnem.

Niagárské vodopády pro mě byly trochu šok. Znáte tu písničku „Na břehu Niagáry…“. No a tak nějak jsem si vytvořila představu, že vodopády jsou někde v přírodě…nejsou.  Ale i přes to jsou krásné. Dokonce jsme tu potkali Čechy, kteří emigrovali v 1969 – pán pracoval v Brně – Řečkovicích. No není ten svět malý?

Z Niagárských vodopádů jsme jeli domů  (tedy k Susan G.) po „okreskách“.  Zajeli jsme do Fisherville a já si připadala jako ve filmu. Přesně ty rovné silnice s trávníky a velkými auty před domy. Zašli jsme do jediného místního baru na pozdní oběd a já čekala, kdy se ozve „klapka – jedeme“. Na stěně byla hlava losa, kousek od losa  hrál typický americký děda s vnukem kulečník a místní štamgasti na nás od baru pohlédli s výrazem „ha, cizinci“.

Pochopitelně jsme si odvezli i zážitky z výcviku psů. Jsem opravdu vděčná za příležitost nejenom cvičit se Susan Garrett , ale i vidět ji přímo doma „při práci“. I po absolvování dvou jejích seminářů je stále co se učit…

A Kiki? No, musím napsat, že sklízela od místních pejskařů  obdiv. Ona je prostě skvělá. Navíc  jsem měla možnost ukázat co a jak dělám a docela mi lichotí, že se  některé věci ujali i za oceánem.

Měla jsem možnost pobýt a lépe se seznámit s Lyndou. I přes ne zrovna šťastné životní období zůstala Lynda neuvěřitelně milou osobou.

Pověstnou třešničkou na dortu byl seminář se Susan Salo. Protože jediné co jsem znala, byly DVD Jumping Foundation a Jumping Advance. Nikdy jsem neměla tu možnost potkat Susan Salo „naživo“.  A byla jsem velmi mile překvapena. I když obě DVD dokážu defacto citovat, Susan Salo mi dávala jednu důležitou informaci za druhou. Zalichotilo mi, když se Susan S. podivila – jak je možné, že má tak malý pejsek tak dlouhé meziskoky? Jak? No přece díky těm DVD, co vydala! A teď to s novými znalostmi ještě vylepším.  Seminář mě mimo jiné inspiroval, jak to své „žáky“ (myslím ty dvounohé) učit tak, aby je to bavilo.

Let  zpátky byl včetně přistání bez problémů. Pesani zase v pohodě.

Jsem moc ráda, že jsem do toho letadla prostě sedla. Díky Susan Garrett a Johnovi za to, že nás hostili ve svém domě, bez nich bychom byli o mnoho zážitků a vědomostí chudší!