MÝTY, POVĚRY A POLOPRAVDY

Tento rok jsem kromě seminářů agility vedla i poměrně hodně seminářů o pozitivní motivaci. Bylo pro mě velmi cenou zkušeností pracovat s tolika „cizími“ lidmi a jejich různorodými psy. Celý nás život se potkáváme se spoustou mýtů, pověr a polopravd. Ne jinak je tomu i v kynologii. Proto jsem se rozhodla vypsat ty nejčastější, se kterými jsem se v průběhu letošního roku potkala.

 

1.Pes v kleci je chudák

Ano, pes v nedostatečně velké kleci je chudák. Klec by měla psovi umožňovat lehnout si pohodlně na bok s napnutými končetinami a v nejlepším případě se rovně posadit. Tato druhá část se u některých hodně velkých psů těžko splňuje. Často ale na závodech vídávám borderky a maliňáky zavřené v přepravce, kterou já používám pro Kiki!

A ano, pes který není na pobyt v přepravce či kleci připraven může být chudák.

Lidé prostě neradi vidí psa v kleci, protože na to nejsou zvyklí a neumí si představit, že by ten pes mohl být v kleci i rád a spokojený! Lehko lidi přesvědčíte, že pes rád dělá triky, běhá slalom nebo skáče překážky. Proč prostě nebrat pobyt v kleci jenom jako další trik? Nikomu nepřipadne zvláštní učit psa „zůstaň“, tak proč učení pobytu v kleci stále naráží na takový odpor?

Na začátku každého semináře velmi bedlivě pozoruji jeho účastníky. Hlavně to, jak se ke svému psovi chovají a jak se jejich pes chová v „běžném“ životě. Lidé psy poměrně hodně trestají a velmi často o tom ani neví – cukají se psem na vodítku,  okřikují ho a když chtějí aby si sednul tak mu zatlačí na zadek apod. A ti stejní lidé, kteří by svého nebožáčka do klece nikdy nedali, jej trestají desetkrát během pěti minut. Čistě z neznalosti, protože o cukání a tlačení na zadek se můžete dočíst skoro všude a velmi často se s tímto způsobem můžete potkat na spoustě cvičištích. Pokud je nějaké chování běžné, máme tendence uznat je za tu správnou formu.

Naučit psa být v kleci se v životě více než hodí – při cestování, na výstavách, na závodech…ale také v případě, že se pes zraní a musí zůstat dlouhou dobu v klidu. Pak už je na nějaký nácvik pobytu v kleci pozdě.

 

2. Když má pes v dospělosti spát na chodbě, musí tam být okamžitě od první noci

Pokud si přivezete domů dvouměsíční štěňátko, je to prostě malý bezbranný tvoreček. A je jedno o jaké jde plemeno či křížence. Do té doby, než jste si jej odvezli od chovatele, spinkal vždy obklopený svými sourozenci, nebo minimálně v bezpečí  přítomnosti své maminky. Pes je společenský tvor a na samotu si musí zvykat postupně. Ne tak, že jej z ničeho nic někdo vytrhne z ráje přímo do pekla samoty.

A jsme zpět u té klece. Samozřejmě že ne každý chce mít psa v posteli. Ne každý chce omezit svůj spánek tím, že bude z postele sundávat štěně, pokud se do ní bude dobývat, ono totiž ne každé psí miminko je ochotno spát na pelíšku na zemi. Pokud si ale vedle postele umístíte na nějaký stolek či židli přepravku či klec, může malé štěňátko cítit vaši blízkost a přitom vás nebude ve spánku rušit a ani vám nepočůrá vaši milovanou dřevěnou podlahu či koberec.

 

3. Pes ničí věci když je malý, pak toho nechá

Velmi běžná polopravda. Někteří psi toho za celý život moc nezničí, ale jiní jsou schopní zdestruovat celý dům a to nehledě na to, jak moc se jím věnujete. Jakmile opustíte domov, začínají pracovat jako likvidační četa. A co hůře, někteří psi si takové chování natolik oblíbí, že jej budou vykazovat až do konce života. Je velmi těžké, již jednou naučené a velmi intenzivně odměňované chování potlačit. Oj oj, už jsme zase u té klece. No přece toho pejska nebudu zavírat, no ale jestli rozkouše ten nový gauč, tak už ho tedy asi přerazím! Netrestejte psy za své chyby. Trest stejně nemůže tvořit chování, maximálně potlačit. A to by musel přijít ve chvíli, kdy pes činnost vykonává a ne když už se dávno věnuje něčemu jinému.

 

 

4. Ohlávka, no to bych pejskovi nikdy nedal/a

Ještě nikdy jsem se nesetkala s tím, že by  někdo prohlásil, že kůň s ohlávkou (nemá udidlo) je chudák. Pokaždé jsem se ptala nejenom na mých seminářích, ale i jiných kynologů a vždy se na mě každý podíval ve stylu „a co je na tom jako špatného?“. Protože na tento obrázek jsme zvyklí od útlého dětství. I ten houpací koník, co máte možná stále na půdě má zřejmě ohlávku. Ve spoustě dětských knížek se setkáte s obrázkem koníka s ohlávkou. Já jsem viděla fotku koně s obojkem. A víte co? Připadalo mi to tak nějak divné….

U koní tedy ohlávku lehce akceptujeme, u psů již nikoliv. Protože nám tento obrázek přijde tak nějak nepatřičný. Myslím, že nakonec lidé spíše nasadí psovi škrťák, ostnáč nebo elektriku. Jen by toho chudáčka netrápili ohlávkou, nezdá se vám to trochu na hlavu postavené?

Existují i hry s ohlávkou, takže i tu může mít pes rád – prostě jen přenesete hodnoty. Ohlávka slouží jako dočasný pomocník ve výchově psa, časem ji ani potřebovat nebudete (pokud tedy povedete výchovu tím správným směrem).  Neříkám, že psa bez ohlávky nelze vychovat, jenže záleží jak kterého. Jsou totiž psi, kteří si hledají odměny v okolí a prosazují sami sebe velmi urputně a pak také existují psi, kteří jsou prostě „zlatíčka“ i přes veškerou snahu jejich majitelů je zkazit. Minulý rok jsem potkala na semináři slečnu, které jsem okamžitě doporučila ohlávku a klec, aby dostala svoji borderku pod kontrolu. Tenkrát to bylo ještě štěně. Ta představa však byla pro slečnu nepřijatelná a navíc – již měla a má za život docela hodně psů a nikdy nic podobného nepotřebovala – její psi jsou v  „pohodě“. Jenže ona slečna ještě nikdy neměla podobného pejska jako bylo ono štěňátko. Nakonec to dopadlo tak, že slečna onu ohlávku a klec stejně musela použít a jen litovala, že to neudělala hned. Vždy  platilo a platit bude – pes na obojku dostává odměny z okolí a pes na ohlávce dostává odměnu od vás.

 

5. Pes si přece musí hrát s ostatními pejsky!

Pravdivá je opět pouze první část. Pes, aby byl spokojený, tak si opravdu musí v životě hrát. Pokud ale jeho přirozenou potřebu uspokojíte formou hry s vámi, nebude mít ani chuť ani důvod vyhledávat hru s ostatními psy. Kiki si se psy moc nehraje. Nemá s nimi problém, ale  hra s mámou má prostě mnohem vyšší hodnotu. A není pravda, že čím více necháte psa hrát se psy, tím méně pak na ně bude reagovat, protože si prostě vyhraje a hotovo. Opak je pravdou. Odměna tvoří chování a čím více si bude pes hrát s ostatními psy, tím více bude tuto činnost vyhledávat (pokud jí bude odměňovaný). Opět ale záleží na tom, co dala vašemu psovi příroda do vínku. Někteří psi se na člověka upínají automaticky, mají to prostě „v genech“. Budou si vesele hrát s pejsky, ale páneček bude mít i tak stále vysokou hodnotu. Pak ale existují psi s tendencí upínat se na všechno možné jen ne na člověka – například některé pracovní border kolie, kelpie, lovečtí psi, teriéři…Když takové pejsky necháte nekontrolovaně hrát s ostatními psy ještě než si vybudujete vlastní hodnotu, možná již nikdy nedocílíte toho, aby vás měl pes raději než psy, kola, auta, zvěř…A pak vám zbudou jen tři možnosti – doživotní vodítko, doživotně vystavovat nebezpečí svého psa a celé jeho okolí  a nebo přistoupíte k násilí (třeba elektrika). Ve všech třech bodech ale trestáte psa za své vlastní chyby!!!!!

Když to shrnu jsou jen dvě základní možnosti spokojeného soužití se psem – máte štěstí na psa, nebo jste správný trenér.

 

6. Když se pes něčeho opravdu bojí, neexistuje cesta jak jej strachu zbavit

Mýtus. Stejně jako lze pozitivní motivací dostat pod kontrolu lovecký pud, lze psovi pomoci i s jeho strachem. Jenomže v obou případech si trenér rozhodně nevystačí s pouhým klasickým podmiňováním. S tím nemůžete proti takto silným vrozeným pudům, jako je lovení a strach, nikdy úspěšně bojovat. Pudy jako takové nelze vymazat, pes je má, narodil se s nimi a s nimi jednou i umře. Je ale možné dostat tyto pudy natolik pod kontrolu, tj. naučit psa, aby „neposlouchal“ Pavlova, že se dokáže nejenom poprat s jakýmkoliv strachem , ale také nebude honit zvěř apod.  Jenže něco takového je možné jen tehdy, když máte všechny odměny vysoké hodnoty pod kontrolou, rozumíte jim a umíte s nimi zacházet.

 

7. Aby pes poslouchal musí být trenér alfa

Pes není vlk, ale když už se tedy na ty vlky podíváme, co chce alfa jedinec od níže postaveného? Aby ho poslechnul na přivolání? Aby mu donesl aport? Aby si sednul na povel? Ne, jediné co chce je, aby ho neotravoval a nelezl mu do žrádla. Pokud chcete po svém psu o trochu víc než jen to,  zapomeňte prosím na tento nesmysl.

 

8. Pozitivní motivace funguje jen na slabé pejsky, silný pes potřebuje tvrdé vedení

Silný pes nepotřebuje tvrdé vedení. Jak je smutné, když na některých cvičištích určitým plemenům rovnou nasazuji ostnáč či elektriku, nebo když chovatel vydává štěně teriéra se slovy „ale buďte na něj tvrdí, je to teriér!“. Když začnete psa trestat pozitivními tresty začíná boj. O jeho výsledku rozhoduje síla zúčastněných stran a končí až smrtí jednoho z nepřátel. Takto si představujete své soužití s vaším čtyřnohým miláčkem?Přitom  stačí být chytřejší než pes a rozumět výcviku (především chápat co vše je pro psa odměna vysoké hodnoty).

 

 

9. Pozitivní motivace je moc složitá a je to „opruz“. Já si chci se psem jen užívat to, co mě baví.

Ano, pozitivní motivace není úplně snadná. Je to mnohem složitější než hodit psovi pamlsek či hračku. Honí váš pes zvěř, kola, běžce apod.? Bojí se váš pes? Napadá psy? Utíká vám venku? Krade jídlo? Vyje nebo štěká ve vaší nepřítomnosti? Ničí vám byt? Stává se že neposlechne na přivolání? Táhne na vodítku? Pokud na všechny otázky odpovíte „ne“, gratuluji. Buď jste perfektní trenér, nebo máte perfektního psa. Jestli ale jen jednou odpovíte „ano“, máte problém, který byste měli řešit. Můžete si vybrat buď pozitivní motivaci, která sice není jednoduchá, ale je jako jediná metoda podložená vědeckými fakty a jako jediná metoda funguje na všechny živé tvory. Nebo si můžete vybrat jinou metodu, avšak pak se musíte smířit s faktem, že nebude účinná na všechny psy a/nebo bude účinná jen v některých částech výcviku a/nebo bude eticky nepřijatelná.

 

10. Nedělám ani polovinu těch věcí jako ty a stejně mě pes poslouchá, tak k čemu ta preciznost?

Za prvé – „pes mě poslouchá“ je dost relativní pojem. Lépe říct, se psem se mi žije naprosto krásně. To může být rozhodně pravda. Některým lidem ale nevadí že jim pes například loví zvěř, celý den štěká, na přivolání poslechne povětšinou…Já se ale o psa, který žene zvěř bojím, nehledě na to, že může třeba srnu nahnat na silnici a způsobit dopravní nehodu. Nebo třeba jen proběhnout kolem někoho, kdo se ho bude bát. Může si také sám ublížit, nebo mu může ublížit někdo jiný. Často a dlouhodobě štěkající pes neúměrně zatěžuje rovnováhu vnitřního prostředí organismu. Pes, který neposlechne na odvolání od psa, může být pokousán…A tak by se dalo pokračovat.

Pravdou ale může být i to, že pes je opravdu perfektní parťák. A to i bez dodržování všech těch pravidel. Prostě se tak narodil. Pak jen zbývá doufat, že v životě jiného než perfektního psa nepotkáte.