Závody Bienate di Magnago 6.-7.1.2012

Carlovi rodiče jsou stejně jako ti moji velmi trpěliví a přivítají rádi naši návštěvu, i když kromě nás dojede ještě smečka psů. Tentokrát jsme ale do Itálie nevypravili jen jedno auto – pět lidí a sedm psů by se do něj totiž nevešlo. Na výlet s námi vyrazily i Zuzka s Enie, Zuzka s Batulem a Jíťa s Tutu. Ano, úplně všichni jsme se vměstnali do bytu Carlových rodičů. Carlova maminka navíc vařila úžasné večeře – moc děkujeme!

Byla jsem moc ráda, že se všichni pejsci cestovatelé umějí chovat slušně. Stačilo by, aby jeden začal štěkat, určitě by se k němu přidali další, což by v bytě v centru Chivassa, nebo v jeho okolí byl docela problém.

Ve čtvrtek jsme se vypravili do Torina. Navštívili  jsme i egyptské muzeum, které je druhé největší na světě, hned po tom v Káhiře.

Samotné závody se nesly v duchu zdravotních problémů. Mně se udělalo špatně už v noci před závody. Vypadalo to, že ani nikam nepojedu. Nakonec Carlo vyrazil ráno se Zuzkou Batulovou a Jíťou (A1 běhali dopoledne). Se Zuzkou jsme jeli až na odpoledne, takže jsem měla čas se trochu zmátořit. Moje výkony nebyly perfektní, ovšem ty Krtkovi ano, takže dva běhy a dvě vítězství.

Zdravotně se přitížilo i Zuzce Eninkové- mysleli jsme, že chytla podobný virus jako já (v té době v Itálii řádil). Ovšem chyba lávky. Až v ČR se zjistilo, že Zuzka Eninková měla otřes mozku po té, co se bouchla hlavou o kufr u auta!!!!!!!! A to s tím prosím nejenom vyhrála jumping, ale i odřídila celou cestu domů.

Třetím lazarem byla Didi, která po prvním dnu krásných výkonů dostala zánět v prstu a druhý den již nemohla startovat.

Kikinka předvedla super výkony i druhý den  - jeden běh vyhrála a v druhém měla sice tyčku, ale stejně byla druhá. Protože v Itálii není v mediích moc velká konkurence, srovnávala jsem časy s large – Krtek byl i s handicapovanou paničkou ve všech bězích úplně nejrychlejší ze všech.

Jako bonus se běžel závod družstev. Ve small/medium vyhrálo mezinárodní družstvo ve složení Ilaria s Filu (chovatelka Tutu), Zuzka s Batulkem, Zuzka s Enie a já s Krťou. Ostatní jsme doslova převálcovaly J

Jumping družstev byla premiéra pro Jíťu s Tutu – vedly si opravdu super! Jediná chybka byla vypadnutí ze slalomu, ale jinak perfektní běh. Tutu je rychlá jako ďábel, moc se těším až dopilují kladinu a houpačku a začnou s Jíťou závodit.

Celková bilance Kikinky za poslední troje závody (Slovensko, Maďarsko, Itálie) je 9 vítězství  z 12 běhů. Dvakrát shodila tyčku a jednou spadla z kladiny. Plus ten bezchybný běh v družstvech, čas ale nemám, byly jen celkové výsledky – také vítězství.

V neděli po závodech jely holky domů. Po cestě se stavily u moře a prý si to na pláži všichni řádně užily.

Já jsem se v neděli snažila doležet ten můj kikiris.Čekala na nás totiž překrásná pidi dovolená. V pondělí už jsem  byla v pořádku (tedy skoro) a tak jsme vyrazili do malého hotýlku v Sestriere. Sassu jsme nechali u Carlových rodičů, aby si jej mohla maminka pořádně užít.

V hotelu jsme pochopitelně budili s našimi psy trochu rozruch. Protože se ale chovali velmi slušně a neprojevovali se hlasitě, byl tento rozruch pozitivní. Jsem ráda, že Kiki dokáže ovládat své zvukové projevy, protože si nedokážu představit, že by tam začala štěkat.

Počasí nám dokonale vyšlo – oba dny bylo kolem nuly a nádherně zářilo sluníčko. Obloha dokonale modrá. No co víc si člověk může přát?

První den jsme se vydali na sjezdovky. To je hlavně Carlova parketa, mě to na upravených svazích moc nebaví a muldy se už moc nevyskytují. Ovšem v Sestriere jsem byla nadšená i já. Černá byla opravdu černá a navíc jsme snad žádnou sjezdovku nejeli  za celý  den dvakrát. Projeli jsme kilometry a kilometry různých tratí a k tomu jsme se kochali pohledem do několika údolí. Takže na konci dne jsem byla stejně nadšená jako Carlo.

Pejsky jsme ráno a večer utahali v hlubokém sněhu. Kiki spíš plavala než běhala a bílá od sněhu vypadala legračně – jako panda.

Druhý den jsme vyrazili na běžky. To je zase spíše moje, Carlo na nich před tím, než mne poznal nikdy nestál. Didinku jsem sebou na výlet raději nebrali, i když už nekulhala. Zdálo se nám to na ten její prstík ještě moc. Takže Bára táhla Carla a na mě „zbyla“ Kiki. Vydali jsme se pochopitelně turistickým tempem. Nehodlali jsme honit ani Báru ani sebe (při sebemenším náznaku Bářiné únavy bychom ji pochopitelně vypřáhli). Avšak Bára je naprosto neskutečná – ve svých 12 letech táhla jako drak, aniž by druhý den jevila známky únavy.

I Kiki se předvedla! Jasně, že síla jednoho Krtka je víceméně zanedbatelná, ale jde o to, jaká je teď Kiki tvrďačka. Když jsem ji dala před dvěma lety postroj, byla z toho celá ve stresu a jen se držela za mnou. Tak jsem s ní poctivě chodila a kdykoliv se ocitla přede mnou byla pochválena. Postupně se naučila, že jí ten postroj nesní a že může jbýt zábavné jít přede mnou. Pak jsem zvýšila kritéria a odměňovala tah. No a nyní Kiki pochopila, že když zabere, máma zrychlí. Takže vlastně může svoji silou přimět mámu, aby pohnula zadkem! Myslím, že právě tahání byla jedna z věcí, díky kterým Krtka získala sebevědomí. Super Krtečku!

Zpátky k výletu. Cestou dolů jsme Báru i Kiki pustili. Už takto to nebylo v hlubokém sněhu vůbec jednoduché. Carlo udělal obrovský pokrok! Nejenže je schopný dobržďovat hůlkami (protože plužit na běžkách v hlubokém sněhu opravdu nejde), dokonce zvládnul v zatáčkách i krásně odšlapovat. No, ale stejně jsou jeho snem skialpy, v běžky nemá stále důvěru J.