Naštěstí tento rok nevládly takové mrazy jako loni. Hala je dokonce i opravena, je moc příjemné, že dobrá kantýna i záchody jsou hned „při ruce“. Povrch, organizace, vstřícnost – vše na jedničku. Jediné co by se dalo vytknout, byl různý povrch na kladině – na nástupné a sestupné části kvalitní guma, na rovné části dřevo. Když na takovou kladinu nabíhá pes v plné rychlosti, na gumě s pocitem jistého povrchu může ještě akcelerovat a pak může být znenadání nemile překvapen změnou povrchu, který nemohl očekávat. Avšak řád toto neřeší, čistě můj osobní názor.
Kikinka zrovna hárala. Její mozek je v tomto období pod vlivem hormonů – už aby jí to přešlo. Normálně si psů nevšímá, ale jak jí mají hormony ve spárech, hází oko na každého psího gentlemana, který je v jejím dosahu. Dříve se její hormonální posun projevoval i na parkúru, nyní je už ale agility Krtkova jasná jednička a navíc se umí dokonale ovládat. Takže tím nešikovnějším článkem týmu zůstávám zase já J. No, ale vyhrály jsme 5 z 6 běhů. Jen jednou jsem trochu zakufrovala po slalomu, ztratila s Kiki spojení a bylo to. Ostatní běhy se nám vydařily, s Krtečkou je prostě radost běhat.
Carlo s Didi dělají velké pokroky, v pár bězích by stačil jen o malinko lepší timing, jeden jim však vyšel super a vyhráli LA2. Důležité pro mne je, že Didi začala konečně dávat áčko. Nástupní zóny na kladině nám sice zabrali čas s nácvikem, ale díky Joys jsem už měla představu jak na to. Avšak nástupka na áčku! Didi byla rezistentní na všechny mé dosavadní zkušenosti. Trochu to zavařilo moji šedou kůru mozkovou, ale asi to konečně chápe. No, nechci jásat předčasně, ale z pěti áček všechny zóny v pořádku, i když ne ideální. Všechnu tu základní „mravenčí“ práci mají tedy Carlo a Didi zvládnutou, teď bude na čase dotvořit tým na delších sekvencích, aby se Carlovi lépe běhali celé parkúry.
A ostatní? Floyd a Betynka dokázali, že černá barva je prostě pro agility ta pravá J. Oba stanuli na bedně, Floyd hned několikrát. Coudy se dokázal soustředit, zůstal na startu a celkově byl perfektní. Takže jeho zlepšení už nastupuje pomalu ale jistě i na závodech (protože se paničce podařilo připravit jej na běh tak dobře, že byl tento „šílenec“ schopný ovládat sám sebe). Moora a Peťule jsou teprve na začátku dlouhé cesty, ale vypadá to nadějně, už bylo vidět, že v určitých situacích tvoří s paničkami tým.
