canicross
Je to už hodně dlouho, co jsem nebyla na nějakém závodu psích spřežení. Když jsme byli před cca dvěma měsíci na horách s našimi přáteli Karolínou a Šimonem, nad sklenkou vína mě napadlo, že by to byl dobrý test pro Joys. V poslední době se mi zdá psychicky docela v pohodě, občas nějaké to extempóre, ale jinak se drží. A hlavně, kdykoliv to na ni přijde a začne se bát, začíná být schopná zabojovat a překonat to.
Dva měsíce na trénink není moc dlouhá doba. Tedy o Joys tak nešlo, ta je v kondici :-) . Jenže protože jsem na kole snad dva roky neseděla a vlastně jsem ho dala sestře a na koni se psí spřežení provozovat nedají., zbylo mi jen běžet.
A tak jsem si sestavila tréninkový plán, postupně trasu natahovala, až jsem byla schopná uběhnout 5 kilometrů. Joys byla jak kdy. Někdy docela táhla, jindy se zpočátku zase bála kde čeho. Vždy jí to ale bavilo. Měla z toho radost. Otázkou ale zůstávalo, zda bude Joys schopná odstartovat i v cizím prostředí?
Při příjezdu mě překvapilo složení startovního pole. Na agility člověk často vidí černobíle (proti čemuž nic nenamítám), na závodech psích spřežení vidí sice člověk barevně, ale jde jen o různě zbarvené Evropské saňové psy. Povětšinou 100%, někdy s příměsí jiné krve, nejvíc často alaskánů. Pak bylo možno vidět pár čistých seveřanů a jednoho maliňáka :-) Jo ,to byla Joys.
Chápu, že lidé „přesedlali“ na ESP. Jsou úžasní! A jiní psi pochopitelně absolutně nemají šanci :-) . Snad jen v canicrossu, ale to by musel být psovod opravdu hodně výborný běžec, třeba z reprezentace :-).
V kategorii canicross ženy jsme se sešly jen dvě. A to bylo MČR! (což jsem předtím netušila :-) ). Výsledek byl jasný už předem, tedy pokud já vůbec s Joys odstartuji a dokončím závod. Ale druhé místo je také pěkné, ne? :-) Nakonec byla trať dlouhá celých 5420 metrů. Po dvou měsících tréninku to bylo docela dost. A taky už nejsem nejmladší :-).
První den byla Joys trochu nervózní, ze všech těch ohařů kolem. Na startu vypadala jako vždy, když se bojí. Ocáskem si málem probodla břicho. Tak jsem si s ní trochu pohrála a udělala pár triků na uvolnění. A přišel start! Joys vypadá, že se těší, ale ocas je stále hluboko pod břichem. Ale – vybíhá! Sice skoro netáhne, ale rozhodla se běžet! Super. Chvílemi se po trati trochu kouká kolem sebe a tah nic moc. Chvílemi se do toho však opře a zabere. Už tak nějak nemůžu, do cíle to ale není daleko. A Joys se snaží, tož jí to přece nemůžu kazit. Jasně, že jsme druzí tak i tak, ale nechci aby mě Joys musela příliš vléct. Dobíháme, čas cca 20 minut a nějaké drobánky. Joys se směje a je na sebe hrdá. Po právu!
Druhý den se Joys tváří na startu mnohem lépe. Je nejenom veselá, ale i více uvolněná. Ocas pořád někde hluboko pod sebou, ale oči natěšené. Start! Joys vybíhá a táhne! Jasně, není ohař, ale opravdu se opírá do postroje a maká. Po trati sice dvakrát špatně odbočí, ale rychle se vrací a pokračuje správným směrem. Dnes je běh mnohem těžší. V lese kloužu po bahně, občas po ledě, na loukách zase klouže namrzlá tráva. Pěkně mě bolí nohy, protože je absolutně nemůžu uvolnit. Každý krok musím hlídat, abych sebou neplácla. Stejně jsem jednou spadla :-). Zdá se mi, že běžíme mnohem rychleji než včera , Joys skoro celou cestu táhne, vypadá, jakoby pochopila, o co vlastně jde. Stejně jako včera není pro ni problém předběhnout závodníky z jiných kategorií. Včera dva, dnes jednoho. Už letíme do cíle. Ćas jen o pár sekund lepší než včera. Ale obě jsme podaly na ledě a blátě mnohem lepší výkon. Joys se tváří jako mistr světa. Opravdu se naparuje jako páv. „Jasně, že jsi nejlepší!“, ujišťuji ji. Byl to dobrý nápad, zúčastnit se. Joysino sebevědomí zase poskočilo o stupínek dopředu. A náš vztah je zase o trochu užší, ještě víc mi věří.A já mám lepší kondici a zhubla jsem těch pár deko na břiše :-). Takže v tréninku budeme pokračovat, příští rok na podzim zase někam vyrazíme :-).
Abych neopomněla Barunku. Po závodech se ještě běžel závod dětí. „Karolíno, šla bys s naší holčičkou s Fífou?“. Nabízím Báru, s tím, že potáhne. Jenže pak vidím, kolik té malé holčičce je a rychle dodávám, že Fífa (boston teriér) bude vhodnější. Za pět minut ale za mnou přichází jiná paní „Martino, ty máš prý psa pro dítě, ty naše ohaře zapřáhnout nemůžeme…“. To chápu :-). Koukám na Petrušku, to by šlo. Musím samozřejmě běžet s ní. Vytahuji Báru, venčím a protahuji. Už jdeme na start. Bára je jako ďábel. Před námi se ozývá „5,4,3,2,1,GO!“. Bára doslova šílí. Původně jsem jí chtěla přivázat holčičce na postroj a jistit Báru na obojku. Měním rozhodnutí. Svoje vodítko připínám taky za postroj. Na rozdíl od holčičky nemám sedák, držím Báru v ruce. Teď už je odpočítávání pro nás. Báře asi nikdo neprozradil, kolik jí je, vždyť během pár dní oslaví desáté narozeniny! Bára však nasála atmosféru závodů a asi si myslí, že je ohař. „GO“! Bára nás za sebou vláčí jako hadrové panenky. Já se snažím brzdit a holčička se snaží utíkat a nespadnout. Naštěstí je dětská kategorie jen 800 metrů, pro tak malé děti to je ale víc než dost. Holčička ale statečně bojovala. V neděli se situace opakovala. Jen holčička měla bojovnější náladu „Teto, dnes Báru nebrzdi, poběžíme hrozně rychle a všechny porazíme!“. Myslela to vážně. Takže nakonec Bára táhne jen holčičku a já mám co dělat, abych jim do kopce stačila a nebrzdila přitom Báru. Mám toho po svém vlastním závodě opravdu dost, ale přece nezklamu to dítě! A tak už se mi sice dělají do kopce mžitky před očima, ale běžím ze všech sil. Holčička je neskutečná a maže jako vítr. Teď už jen z kopce do cíle. To zase musím Báru trošku brzdit, aby holčička nejela po břiše. A čas? O minutu a půl lepší než včera!!!! Holčička byla opravdu bojovnice, kdo ví, třeba stoupne v budoucnosti za ohaře.
Pro Báru nemám slov. Ona je prostě šílená :-). Závody jsou závody a věk ji absolutně nezajímá.
Závody byly fajn. Nejvíc mě těšilo setkání s Levíčkovými. Mám pocit, že jsou prostě na světě lidé, s kterými si pokecáte i po několika letech „odloučení“ stejně bezvadně, jako byste se vídali pravidelně, tak jak tomu bylo v minulosti. Takže hurá do dalších tréninků! Až mě přestanou bolet nohy… . :-) :-) :-)