Pozitivní motivace

Ano, jsem velký zastánce pozitivní motivace. Vadí mi fakt, že pokud někdo něco po psovi chce, nutí jej do toho násilím. Fyzická síla by do tréninku patřit neměla, je to právě inteligence, co by nás měla odlišovat od zvířat.
Problém je v tom, že cvičit čistě pomocí pozitivní motivace je extrémně těžké. Pozitivní motivace neznamená jen to, že se vyhnete fyzickým trestům. Znamená to, že se pes během tréninku bude pořád cítit uvolněně. Že na něj nebude působit žádný negativní stimul. A jsme u toho. Člověk musí přesně vědět, kdy a jakým způsobem pes naše či vnější stimuly vnímá. To, že se snažíte psa povzbudit, může někdy znamenat negativní motivaci. Aniž byste o tom věděli, vyvíjíte na psa tlak. To samé platí při určování kritérií během výcviku.
Je sekundární měřit kvalitu tréninku podle výsledku, tedy jestli pes opravdu sedí, leží, běží na áčko apod. Není to jen v tom, CO pes dělá, ale JAK to dělá. V tréninku nesmí být stres. Stres neznamená jen to, že pes bude pomalý nebo nebude cvičit vůbec. I pes, který cvičí rychle, může být pod tlakem a ve stresu. Prostě se snaží naučeným chováním vyhnout negativnímu vlivu (tedy trestu). Pokud je pes dostatečně „silný“, bude tedy cvičit rychle. Ale ne proto, že by ho to bavilo! Čistě proto, že ví, že je to chování zabraňující ještě většímu stresu.
Můžete běžet rychle k něčemu co máte rádi, stejně tak můžete běžet úplně stejně rychle od něčeho co vás děsí. Příklad – pokud zazvoní u vaší branky přítel, kterého jste dlouho neviděli, poletíte mu rychle vstříc. Jestliže začne v domě hořet, vyběhnete směrem k brance stejně rychle. Problém je vtom, že v prvním případě poběžíte vesele, v radostném očekávání, zatímco v druhém případě budete utíkat ve velkém stresu a moc šťastní nebudete. Dám příklad, kde jsem udělala chybu já. Třeba jsem vždy ve slalomu používala povel „ššš“, v domnění, že tím psovi pomáhám. Chyba! Nepomáhám, tlačím na něj. Jenže jsem to nezjistila u psa jako je Bára, protože té jsou takové „nátlaky“ ukradené. Nestresují ji. Zato Joys (protože ona je opravdu velmi labilní) to vadilo. A jak se to projevilo? V tréninku nijak. To měla slalomy dobré. Náběhy, samostatná práce, křížení…vše v pohodě. Jenže v závodě nebyla nikdy schopná předvést to samé. Po shlédnutí videa od Susan Garrett mě napadlo proč. Moje „ššš“ bylo pro Joys nátlakem. V tréninku nepůsobily další stresové faktory, takže to „ustála“. Jenže na závodech bylo spoustu dalších faktorů, jako jsou diváci, závodní „horečka“ apod. Takže to prostě neustála. Přestala jsem ve slalomu cokoliv říkat. První tréninky byly dost „komické“, Joys šla ve slalomu krokem (dělala jsem jen 6 tyček). A pak se to po pár trénincích najednou „zlomilo“. Joys byla rychlejší a rychlejší a zároveň uvolněnější. Teď má slalom nejenom o sekundu lepší než dříve, ale zároveň jsem jí odzkoušela i na závodech a paráda – můžu ji nechat ve slalomu jak chci, můžu křížit…
Dalším příkladem je motivace samotná (to už se netýká mých chyb). Podle mě, krmit psa jen tehdy, když si to zaslouží, tedy jen během cvičení, není pozitivní motivace. Pes je ve stresu. Myslím, že z hlediska udržení welfare, by měl každý pes dostat alespoň jednou denně normálně najíst a následně by měl dvě až tři hodiny odpočívat. Jasně, že pokud trénuji s malým pejskem, může být dávka v misce opravdu malinkatá (když hodně jídla „procvičím“), aby nebyl pes tlustý. Důležitý je ten postup. Nachystám jídlo, pes si musí sednout a čekat, následně na povel začne jíst. V tu chvíli jej nesmí nic rušit. Ani člověk ani jiný pes (proto moje psy učím, že si mohou všímat jen své misky, neexistuje, aby rušili druhého psa při jídle) ani nic jiného. Po najezení následuje již zmíněný odpočinek. Vše ostatní může vést ke stresu a následně až k žaludečním vředům nebo jiným zdravotním či psychickým poruchám. Špatné je i to, pokud má pes přístup k potravě nepřetržitě.
Zvolit během výcviku správně kritéria, je opravdu obtížné. Hlavně proto, že pro každého psa jsou jiné. Na každého psa působí různé vjemy rozdílně (viz slalom Joys versus Bára). Pro výcvik pomocí pozitivní motivace nestačí jen držet v ruce klikr a odměnu. Nejdůležitější je poznat, jakými signály pes dává najevo stres. Porozumět danému psovi.
Nechci aby vypadalo, že pozitivní motivace je neproveditelná. Jen chci upozornit na to, že pouhý fakt, že někdo psa nebije neznamená, že cvičí pozitivně. Na druhou stranu, vždy je třeba vzít v úvahu i záměr. Pokud někdo vystavuje psa negativním vlivům nevědomky, jinými slovy se snaží o pozitivní motivaci, ale ještě úplně neví jak na to, je to podle mě z morálního hlediska v pořádku. S nabývajícími zkušenostmi bude výcvik lepší a dokonalejší. Jestliže ale někdo psa v tréninku záměrně trestá jen proto, aby psa donutil poslouchat, je to špatné. I v tomto případě lze ale rozdělit takovéto chování na dvě skupiny. První skupinou jsou lidé, kteří používají násilí při tréninku, který pes k životu absolutně nepotřebuje (třeba nácvik agility, IPO apod.). Jde jim jen o uspokojení vlastních potřeb a to je podle mě neomluvitelné. Druhou skupinu ale tvoří lidé, kteří používají násilí ve výcviku proto, že psa nezvládají v běžném životě a neví si absolutně rady (pes třeba utíká, skáče po lidech, honí zvěř…). Samozřejmě, že v konečném důsledku je to pro psa „prašť jak uhoď“, ale já se osobně na tyto dvě skupiny lidí dívám rozdílně. S druhou skupinou lidí nesouhlasím, ale chápu ji. A přeji si, aby časem i tito lidé došli k závěru, že to jde i po dobrém.

webmaster